Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sirotek

10. 9. 2009

Dělostřelecká příprava duněla na bahnem bojiště a s dopadem každého šrapnelu se do znečištěného vzduchu vznesl gejzír zeminy. Obloha byla zarudlá, krvavý šarlat příliš vzdáleného slunce ji barvil do odstínů, které se nenašly nikde jinde ve Sluneční soustavě.

V zákopu se krčilo množství postav, opíraly se o stěnu krytu přilehlou ke nepříteli a bez zájmu se snažilo přečkat bouři, která se odehrávala nad našimi hlavami. Podobně jako ostatní jsem seděl na bahnité zemi a bylo mi jedno, že se moje honosněji zdobená zbroj elitní gardy ušpiní do odstínů rudého marsovského bahna. Otupěle jsem zíral na protější stěnu zákopu a pozoroval malý kamínek u její paty. S každou dopadnutou salvou se na něj z koruny zákopu sesypalo malé množství zeminy. Zíral jsem na něj, odhadoval kolik ještě salv bude potřeba aby mi zmizel z očí celý a mé myšlenky se rozbíhaly směrem, kterým jsem už dlouho nezavítal…

***

Běžel jsem přes roztřesenou zem, klopýtal přes trosky, které se mi zjevovaly pod nohama a snažil se popadnout vlastní dech. Vzduch kolem mě čpěl kouřem a smrtí, když jsem s rachotem zapadl za roh jedné z rozstřílených budov, lemujících ulici. Vzápětí za mnou do krytu vrazil zbytek oddílu. Nemusel jsem se otáčet abych poznal, že byli všichni k smrti vystrašení jako já. Stejně bych jim přes masku neviděl do obličeje.

Stál jsem přitisknut ke stěně a ze všech sil se modlil anych mohl vrátit čas a nepodepisoval smlouvu u náborového střediska. Tehdy to vypadlo jako dobrý nápad. Tehdy vůbec vypadalo všechno jako dobrý nápad.

„Připravte se, na signál vyrazíme vpřed a budeme krýt ústí ulice,“ ozval se náhle ve vysílačce náš decurion. Musel jsem zavřít oči a sevřít svou zbraň co nejpevněji, jak mnou těchto několik slov zacloumalo.

Pěšáci skrytí za rohem na protější straně ulice vyrazili jako první, my pouze o vteřinu později. Je možné, že právě ta vteřina rozhodla o tom, že přežiji. Zatímco jsem zběsile sprintoval do jednoho z kráterů, zdobícím ulici, zaznamenal jsem koutkem oka, jak náhle soustředěná palba z druhého konce ulice smetla celý jejich oddíl do prachu rozstřílené ulice. Pak jsem naštěstí zakopl a spadl do kráteru, ke kterému jsem měl namířeno. Během okamžiku vedle mě dopadli další dva kamarádi – John a zlatovlasá Lena.

„Palte dle libosti!“ Hlas decuriona zněl ostře, tak ostře a nepříjemně, že jsem měl co dělat abych si nesundal přilbu i se sluchátkem a nemrštil jí daleko od sebe. Místo toho jsem naslepo začal pálit ze své pušky do nepřátel nedaleko od nás. Ječel jsem u toho hrůzou a pak abych přehlušil strašlivý řev nemrtvých nestvůr, kterým jsme svojí nešikovnou palbou rval kusy masa z těl.

Staccato palby Černé legie se na malou chvilku ztišilo, naše podpůrná palba zřejmě jejich činnost na chvilku zadržela. Toho využili Svatí, odění do rudé zbroje, aby s jekotem a pozdviženými meči vyběhli ze svého úkrytu a jako šílení se hnali ulicí vstříc nepříteli. Ohromeně jsem na ně zíral a málem přestal střílet. Málem. V uších se mi znovu ozval decurionův hlas: „Pitomci, co děláte, chcete zhebnout? Nepřestávejte s palbou!“

Svatí mezitím doběhli do mrtvolné masy naproti nám a zmizeli v ní jako kapka v moři. Naštěstí jsem nikoho z nich neznal.

Jako odpověď na naši nesmělou zteč se z nepřátelské linie vzedmula jako gangrenický bolák horda nemrtvých legionářů a hrnula se naším směrem. Šílení hrůzou jsme z našeho kráteru začali pálit jako o život a posílali k zemi jednoho po druhém. Zbytek oddílu, roztroušený po celé šíři ulice, nám v tom pomáhal tak usilovně až se z ulice stal kotel svištících proudů střel.

Křičeli jsme hrůzou a pak radostí, když se houf nemrtvých tenčil a mizel jako pára nad hrncem. John se zvedl do pokleku a zběsile střílel dávku za dávkou, Lena si musela hlaveň opřít o jednu z trosek, unavená strachem zbraň skoro neudržela.

Příliš pozdě jsme zjistili, proč to šlo tak rychle. Když byla silně prořídlá masa nemrtvých skoro u nás, prodrala se skrz ně obrovská narudlá postava s třemi rohy na hlavě.

Nefarit.

Strašlivě ryčel hlasem, z kterého se linul naprostý triumf. Mezi bezmasými čelistmi mu kmital fialový hadí jazyk a v ruce svíral obrovský ozubený Azogátor – řetězovou pilu na konci dlouhé násady.

John zaječel hrůzou ale než stačil cokoliv udělat, Nefarit prudce švihl rukou a odtrhl Johnovi horní část trupu od nohou. Krev a vnitřnosti vystříkly vysokým obloukem a to, co dřív bylo mým nejbližším přítelem, zapadlo do trosek mimo můj dohled.

Lena se pomalu zvedla na nohy a upustila zbraň. Fascinovaně hleděla na rudého obra, který na ní upřel svůj hrůzyplný obličej. Chtěl jsem vykřiknout abych ji probral ale hlas se mi zadrhnul v hrdel a já se nedokázal ani pohnout.

Přítomnost okolo nás jakoby na chvilku zamrzla. Očima rozšířenýma hrůzou jsem hleděla na ty dva, spojené neviditelným poutem a nebyl jsem schopen ničeho. Mým jediným štěstím bylo, že zbytek oddílu dokázal postřílet zbytek legionářů, hrnoucích se kolem našeho úkrytu.

Pak kouzlo okamžiku zmizelo, Lena vykřikl a dala se na útěk. Nefarit zlehka pohnul zápěstím a Azogar v jeho ruce jen letmo škrtl o Lenino tělo ve chvíli, kdy se obracela k útěku. Síla úderu ji otevřela jako konzervu a z rány se vyřinula krev smíšená s vnitřnosti. Její tělo odlétlo jako hadrová panenka, zanechávajíc ve vzduchu krvavou stopu.

Odhodil jsem pušku a nedbajíc na vlastní život jsem se k ní jedním skokem dostal. Stále žila. Nevím jestli za to mohla černá magie obsažená v Azogaru nebo se prostě něco pokazilo ale její Posvěcená zbroj nastartovala nevratný proces očistné kremace jako by již byla po smrti. Dívka se zmítala v křečích a z otevřené rány šlehaly namodralé plameny. Neměla helmu, asi ji ztratila při pádu, a tak se mi naskytl pohled na její krásnou tvář lemovanou zlatými kadeřemi. Planula stejným namodralým ohněm, ve kterém zvolna tály její rysy jako máslo a tvořily jí z vlasů zlomyslnou nápodobu svatozáře. Její jekot se mi vryl do samého morku kostí. Věděl jsem, že ho nikdy nezapomenu….

Pak mě něco udeřilo a já zprudka upadl na rozbitý beton. Nefarit se nade mnou tyčil jako hora a pásl se na mém strachu. Ležel jsem na zemi a hrabal končetinami abych se od něj dostal pryč ale v koutku duše jsem věděl, že to k ničemu nebude. Vytřeštěnýma očima jsem zíral do té tváře, která vypadala jako zrůdná lebka potažená svraštělou kůží a cítil strašlivé zlo, které z ní prýštilo

Zlo a výsměch všemu lidskému.

Pak náhle odporná lebka explodovala v gejzíru černé krve a úlomků kostí a zbytek ohromného těla spadl stranou, sražen dlouhou dávkou z těžkého kulometu. Zbytek legionářů dopadl podobně.

Okolní zvuky ke mně doléhaly jen pomalu, burácení mnoha hlasů, řítících se na zteč se jen zvolna prodíralo do mého přeplněného vědomí. Jako ve snu jsem vnímal jak vedle mě zastavilo prapodivné inkviziční vozidlo s obrovskou andělskou sochou na korbě a jeho řidič, inkvizitor v děsivé masce, ke mně spěchá.

Pak jsem omdlel.

***

Země se pravidelně otřásala pod dělostřeleckou baráží a já jsem pořád ještě hleděl na zpola zasypaný kamínek. Mé druhy jsem vnímal jen napolo, věděl jsem, že už brzo naše nicnedělání skončí a my budeme muset do útoku. Nicméně jsme se stále utápěl ve vzpomínkách…

Má první dovolená byla asi nejkrásnějším zážitkem v mém životě. Rodiče i sourozenci mě vítali jako hrdinu, půlka ulice se přišla podívat, když jsem se vrátil. Byl jsem mladý a hloupý, pyšně jsem se naparoval ve své vycíděné zbroji a kráčel mezi užaslými sousedy. Všem jsem ukazoval čerstvé šrámy a přeháněl ve vyprávění, co všechno jsem zažil.

Mladší sourozenci chtivě hmatali po mé výzbroji, rodiče se dmuli pýchou nad mou statečností a hrdinstvím

První společná noc s mou dívkou byla nádherná, s doširoka otevřenýma očima hltala vše, co jsem jí řekl, v jejích očích jsem byl snad polobůh.

Brzy se něco změnilo. Začal jsem se v noci budit ze zlých snů. Během společných obědů s rodinou se mi stávalo, že místo rodičů, bratrů a sester se na mě z jejich míst šklebily prázdné tváře nemrtvých legionářů.

Za vášnivých nocí s přítelkyní jsem náhle v náručí držel Lenu s planoucím obličejem…

Začal jsem se doma bát a chyběla mi jistota mých druhů.

Změnil jsem se a všichni mí blízcí to vycítili. Když jsem se vracel zpět na frontu, všichni si oddychli úlevou. I já.

Vracel jsem se zpět do míst, kde mí nejbližší umírali a cítil jsme se tam víc doma než v místech, kde jsem prožil většinu života…

***

„Běž, běž, běž!“ Můj hlas mi zněl cize, když jsem křičel rozkazy na pobíhající lidi. Bleskově jsem se vyklonil zpoza rohu a krátkou dávkou jsem pokropil konec ulice. Koutkem oka jsem zaznamenal jak se na zem složilo několik nezřetelných postav.

Kotouče dýmu vířily po celé délce ulice a znemožňovaly přesnější identifikaci. Náš původní plán na ukrytí vlastních pohybů kouřovou clonou nevyšel, když zahynul decurion našeho oddílu a já se stal nejvyšším důstojníkem.

„Chci Carla, Johnsona a Betty za táhle tím rohem, budou nás krýt při ústupu. Je to jasný?“ obrátil jsem se na nejbližšího muže z oddílu.

„Jasný, pane!“ Ten titul pro mě ještě stále zněl příliš cize.

Země se třásla, jak domobrana posílala před naše pozice jednu minometnou střelu za druhou. Nad městem se neslo táhlé vytí bestií Legie a za námi se nacházela poslední průchozí cesta pryč z obklíčení. Kdybych selhal, všichni by tu umřeli.

Palba z automatických zbraní se slévala v jednolité staccato, občas přerušené výbuchem. Prudce jsem vyběhl z úkrytu a zapadl za jeden betonový plát, vyrvaný z povrchu vozovky. Bez míření jsem vypálil několik ran do kouře na druhé straně ulice. Pak jsem bleskově zapadl do krytu a rukama si sevřel přilbu na stranách abych alespoň trochu přehlušil okolní rachot a slyšel tak něco z vysílačky.

„Kde je sakra ta krycí skupina? Hoďte sebou, nebo nás obejdou z boku!“

„Jsme na cestě, pane.“

„Skvěle! Skupina dvě, chci okamžitou krycí palbu pro ty tři. Teď!“

Přesně mířené rány zasahovaly nepřítele všude, kde se objevil a díra v linii tak byla brzy zcelena. Měli jsem štěstí. Věděl jsem, že ne nadlouho.

Strašlivý dupot mi dal brzo za pravdu. Země se roztřásla, jak se v dýmu k nám blížilo něco děsivě velkého, co nemohlo vzniknout jinak než v temných laboratořích Černé legie. Vzápětí se z dýmu vynořilo něco, co mě na malou chvilku donutilo zůstat stát v ohromení s otevřenými ústy dokořán.

Gigantická nemrtvá zrůda, viditelně sešitá s desítek, ne-li stovek mrtvých těl. Místo jedné paže obří Azogar, místo druhé gigantický automatický kulomet Decimátor, v obličeji nekonečná zuřivost.

Biotroll.

„Palte dle libosti! Opakuji, palte dle libosti!“ Věděl jsem, že tenhle rozkaz nemá smysl hned jak jsem ho vyslovil. Stovky kulek odtrhávaly biotrollovi kusy masa ale jeho to nedokázalo zastavit. V chůzi zlehka udeřil Azogátorem do budovy, kde se ukrývala moje narychlo schovaná krycí skupina a celá stavba se s rachotem zřítila. Jekot mých druhů nebyl přes padající zdivo vůbec slyšet. Rozhodl jsem se okamžitě.

„Ústup, ústup! Pro všechny, vyhlašuju ústup!“ řval jsme jako smyslů zbavený a mával na všechny strany. Ze všech krytů se zvedly postavy pěšáků a za neustálé palby začaly ustupovat směrem k čekajícím transportérům, stojícím v únikové zóně.

Zvedl jsem se a v polodřepu odběhl k dalšímu krytu, nepřestávajíc pálit od boku na tu strašlivou zrůdnost. Kamarád, běžící vedle mě se najednou chytil za hlavu a tělo se mu prohnulo v ohromné křeči. Okamžitě spadl na zem a začal se na ní svíjet, hlavu pevně vtisknutou v dlaních. Náhle jsme si uvědomil proč – Biotroll strašně řval, jenže jeho hlas byl posazen tak hluboko, že jeho plný rozsah nebyl slyšet…. Tedy ne všemi.

Zpoza biotrollových zad se náhle vyhrnulo množství znetvořených postav nekromutantů. Ječeli jako by je na nože brali a stříleli z kratachů na všechno, co měli v dohledu. V běhu jsem vypálil posledních pár ran, pak se otočil a prchal ke transportérům. Z bočních evakuačních ulic však stále ještě přicházeli poslední běženci, pro které už nebylo místo.

Sotva jsem doběhl, několik ochotných rukou mě zvedlo na palubu. Vytrhl jsem se jim a pospíchal do pilotní kabiny. Zde jsem se obořil na jednoho z pilotů: „Startujte, okamžitě odlétáme.“

„Ale pane, ještě tu je spousta uprchlíků!“

Věděl, jsem co musím udělat a zároveň s tím jsem věděl, že mě to bude do konce života pálit v duši.

„Okamžitě uzavřete vstupy a začněte s předletovou přípravou, sakra!“ vyštěkl jsem na pilota a běžel k obsluze palubních zbraní. Z okolních strojů se už začala ozývat pravidelné staccato palby. Na masu nemrtvých to nemělo sebemenší vliv.

Rychle jsem se odvrátil od průzoru. Na obličeje těch dole, když jsme se začali zvedat do vzduchu, nikdy nezapomenu….

***

Domů jsem se už skoro nevracel. Když jsem získal hodnost, čekal jsem, že na mně budou mí blízcí pyšní ale jejich reakce byla o hodně chladnější, než jsem čekal. Vyčítali mi, že jsem zamlklejší a už jim nechci vyprávět co jsem zažil, stěžovali si, že už neposlouchám, když mi vyprávějí o svých malicherných problémech.

Dívka se se mnou rozešla, když jsem nebyl schopen ji obejmout. Její plavé vlasy v mých očích vyvolávaly pocit na zvracení, její obličeje mi nosily nešťastníci, které jsem nechal napospas Legii. 

A pak…pak jsem byl povýšen a převelen do řad elitní gardy. Pyšně jsme se vrátil domů abych tuto radostnou novinu oznámil rodičům….a místo toho na mě vytáhli předepsanou rezignaci, čekající jen na můj podpis.

Strašlivě jsme se pohádali. Nakonec jsem si sbalil svých pár věcí, které mi doma ještě zbývaly a odstěhoval se.

***

Dělostřelba pomalu slábla a kamínek byl zcela zasypán. Těžce jsem se probral ze svých vzpomínek a zadíval se na malou hromádkou s kamenem uvnitř.

Jsem jako ten kus šutru, pomyslel jsem si. Stejně sám. Stejně v prdeli.

Pomalu jsem se narovnal a opatrně si protáhl záda. Pancíř jemně zavrzal a všechny indikátory ukázaly zelenou.

Pohledem jsem přitom zavadil o zrzavou Dominiku, protahující se vedle. Její kudrny se stěží vešly do přilby ale ani na okamžik nezapochybovala o tom, že by si je nechala ustřihnout. Zářivě se na mě usmála. Vedle stojící Marcus na mě povzbudivě kývl a pak dál kontroloval svou zbraň

U srdce jsem najednou ucítil jakýsi hřejivý pocit a poznaná skutečnosti my vlilo novou sílu do žil. Mám novou rodinu…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář